O Fair Trade

Stručně o Fair Trade

Fair Trade (česky "spravedlivý obchod") je obchodní model, jehož základní myšlenkou a cílem je větší spravedlnost v mezinárodním obchodě s rozvojovým světem. Nabízí zejména férové obchodní podmínky, které pěstitele nevykořisťují, ale berou v potaz jeho možnosti a výrobní náklady. Zakládá si na trvalé udržitelnosti obchodu, a podporuje proto i ochranu životního prostředí v daném místě.

Logo Fairtrade, World Fair Trade Organization, Fair for Life, Naturland Fair a další je pak nezávislé označení výrobků, které garantuje, že se na jejich produkci nepodílela nucená ani dětská práce, že jejich pěstitelé za ně dostali spravedlivě zaplaceno a pěstování bylo šetrné k životnímu prostředí. Koupě takového zboží přispívá k lepší životní úrovni lidí z chudých zemí, odkud přitom pochází značná část potravin, které jíme.

Fair Trade ale není charita či humanitární hnutí, je to obchod. Ovšem obchod, kde producent dostává za své zboží přiměřenou cenu, může investovat do budoucnosti a vymanit se z chudoby vlastními silami.

Jednotliví drobní pěstitelé se sdružují do družstev a místo nevýhodných obchodů s podloudnými překupníky zpracovávají a exportují danou surovinu společně. Díky většímu objemu obchodu se tak dostanou i na mezinárodní trh. Systém Fair Trade pak tato sdružení podporuje v projektech, ze kterých má dlouhodobý prospěch celá komunita. Jde například o stavbu škol, silnic, zdravotních středisek nebo zpracovatelského závodu.

Není v naší moci zajistit spravedlnost na celém světě, můžeme k ní ale trochu přispět. Nakupujme férově! „Je přece lepší zapálit třeba jen jednu svíčku, než naříkat nad tím, že je tady tma.“

 

Fair Trade nebo Fairtrade či Direct Trade

I když se zdá, že jde jen o drobnost ve stylu psaní, rozdíl je poměrně důležitý. „Fair Trade“ (velká písmena vychází z angličtiny, nebo v českém kontextu fair trade) psáno jako dvě slova, označuje myšlenku spravedlivého obchodu obecně. Pod termínem „Fair Trade“ si tak lze představit jakýkoli aspekt konceptu férového obchodu. Naproti tomu „Fairtrade“, psáno jedním slovem s počátečním velkým písmenem, je již jeho konkrétní aplikace, kterou definovala Fairtrade Labelling Organization (FLO). Ta stanovila podmínky certifikace, systém kontroly a určila pravidla, za kterých může být na obalu daného výrobku její ochranné logo FAIRTRADE. Takových organizací je ale více a každá má svá pravidla a své certifikační logo – například Fair for Life nebo World Fair Trade Organization (WFTO). V našem sortimentu se střídají všechna tato tři loga a řada dalších.

Direct Trade, neboli přímý obchod, pak klade důraz na krátký dodavatelský řetězec v podobě přímého vztahu mezi producentem a odběratelem. Na rozdíl od Fair Trade zde není žádná nezávislá instituce, která by dodržování férovosti obchodu kontrolovala. Garantem férového přístupu je zde pouze daný obchodník a je na zákazníkovi, zda má v danou firmu důvěru. Existují sice základní pravidla pro tento typ obchodování, jejich dodržování však žádná třetí osoba nekontroluje.

Příkladem tohoto přístupu v našem sortimentu je Gepa nebo El Puente, tedy organizace, které vznikly o desítky let dříve, než samotná certifikace Fairtrade a do jisté míry právě jejich pravidla určila podobu Fairtrade i Fair Trade.

 

Kritika Fair Trade

I myšlenka spravedlivého obchodu má své kritiky a stejně jako všechny certifikace, i ty fairtradové mají své nedostatky. Velmi často kritika vychází z neznalosti věci nebo z nereálných představ o tom „jak by to mělo být, aby to bylo hezké“. Jindy se kritika etického konceptu prolíná s pravidly konkrétní certifikace nebo dává systému za vinu zneužití loga některým z obchodníků.

Je proto třeba jasně říci, že žádná z certifikací neurčuje, a ani nemůže a nemá, konečnou cenu výrobku v obchodě. Fair Trade mluví jen o minimální ceně, za kterou producent své zboží prodává, nikoli o cenové politice obchodníků v Evropě a jinde. Je na zákazníkovi, jestli koupí předražený výrobek od prodejce, který certifikaci tímto způsobem zneužije.

Oprávněnou výtkou k certifikaci Fairtrade je fakt, že obvykle pracuje s družstvy jako nejmenší jednotkou a nikoli jedním pěstitelem. Uvědomme si však, že obchodovat se zámořskými surovinami není v objemech jednotlivých pěstitelů ekonomicky možné. Právě proto se tito producenti sdružují. Navíc systém definuje maximální možnou výměru, kterou může daný člen družstva vlastnit, a nepodporuje tak velké plantáže. 

Fairobchod se však na základě vlastních zkušeností připojuje ke kritice fungování samotné kanceláře FLO a Flocert. Jejich práci považuje za neefektivní a mnohdy i škodlivou, pro monstrózní objem byrokracie se zde ztrácí základní smysl organizace. To vyústilo i v představení tzv. Programů, které umožňují těm největším potravinářským firmám prezentovat svoji fairtradovou odpovědnost za nákup i jen nepatrného množství Fairtrade kakaa, třtinového cukru nebo bavlny. Již není ani nutné garantovat, že v daném balíčku je fairtradová surovina, ale zpracovatel pracuje jen s čísly - objemy a hmotnostmi, kolik fairtradové suroviny celkem nakoupil a kolik prodal.

 

Historie Fair Trade

Myšlenka spravedlivého obchodu a solidarity s obyvatelstvem třetího světa se objevila již koncem čtyřicátých let 20. století. Jako první ji přijaly za svou dvě protestantské organizace v USA (Ten Thousand Villages a SERRV). První oficiální „Fair Trade“ prodejna zde byla založena v roce 1958.

V Evropě se hnutí Fair Trade začíná rozvíjet až po druhé světové válce, kdy britský Oxfam a některé další organizace začaly dovážet výrobky ze svých rozvojových a humanitárních projektů. První specializovaný obchod však vzniká již v roce 1959 v Nizozemí.

Na konferenci Spojených národů o obchodu a rozvoji v roce 1964 byla přijata nová koncepce rozvojové pomoci pod heslem „Trade, not aid“ - „Obchod, ne pomoc“. Princip spravedlivého obchodu.

V roce 1988, na základě podnětu samotných zemědělců z mexického Chiapas, vzniká nizozemská značka Max Havelaar s logem garantujícím spotřebitelům, že jím označené produkty vznikly v souladu s principy Fair Trade. To umožnilo nabídnout Fair Trade výrobky do široké distribuce a vznik dalších certifikačních organizací.

Rostoucí množství národních iniciativ vyústilo roku 1989 v založení první mezinárodní organizace pro Fair Trade, IFAT (International Fair Trade Association), dnes WFTO.

Celosvětový prodej výrobků se známkou FAIRTRADE dosáhl v roce 2015 výše 7,3 miliardy Euro, což představuje meziroční nárůst o 16 %. Stále však představuje méně než 1 % celkového objemu obchodu. Evropa se na celkovém objemu podílí 70 %. V roce 2008 mělo z účasti ve Fair Trade projektech prospěch zhruba 5 mil. lidí v 58 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

Obchody Fair Trade jsou k nalezení ve všech starých členských zemích EU a zájem o ně roste i u členů nových či například v Srbsku. Nárůst obratu se však v jednotlivých zemích značně liší. Například v České republice dosáhl v roce 2014 maloobchodní obrat 203 milionů Kč. Oproti roku 2013 se tak zvýšil o 17 %.

 

Podrobněji o Fair Trade

Globální obchodní pravidla zatím pracují ve prospěch bohatých zemí a firem a omezují možnost důstojného života obyvatel těch méně šťastných koutů světa. Ani Fair Trade jistě nenapraví všechny chyby světa, není to jediná spásná myšlenka. Představuje ale jednu z nejefektivnějších metod snižování chudoby. Na rozdíl od krátkodobé úlevy v podobě různých humanitárních akcí, nabízí chudým zemědělcům příležitost získávat za poctivou práci spravedlivou odměnu a být soběstačný. Nečiní lidi závislé na pomoci, ale učí je samostatnosti. 

Certifikace Fairtrade je označení fairtradového obchodního modelu, není to certifikace kvality. Kvalita zboží je přesto vyšší, protože pěstitel má podmínky pro lepší produkci, a přirozeně také zákazník žádá za vyšší cenu nejen přidanou hodnotu, ale také lepší kvalitu než u konvenčního zboží. Přesto nelze paušálně klást rovnítko mezi „Fairtrade“ a „nejvyšší kvalitu“. Fair Trade také respektuje ekologické standardy, což kromě jiného znamená šetrné a trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů a certifikaci ekologického zemědělství u cca 90 % fairtradových potravin. 

Fair Trade stojí na dlouhodobých obchodních vztazích; kontrakty se obvykle uzavírají alespoň na rok dopředu a pěstitelé tak mají jistotu odběru zboží za předem dohodnutých podmínek a nejsou vystaveni cenovému tlaku a výkyvům mezinárodního trhu. Výrobci mají také přístup k úvěrům za rozumných podmínek a nejsou odkázáni jen na lichváře. Běžné jsou také zálohy na sjednanou produkci, aby pěstitelé mohli včas zasít nebo investovat do nových sazenic, které přinesou první úrodu za několik let. V nabídce je i technicko-organizační podpora ve formě vzdělávacích kurzů účetnictví, managementu, ekologického zemědělství, marketingu apod. 

V případě certifikace Fairtrade jsou také vedle samotné minimální výkupní ceny za produkt stanoveny příplatky za bio produkci a tzv. sociální či Fairtrade prémie (social fee či Fairtrade fee), která je určena na rozvoj komunity. Producenti jsou sami zodpovědní za to, jak s penězi naloží. Podmínkou je pouze demokratický proces rozhodování bez vyloučení žen. Družstva je využívají na zlepšování zdravotních či vzdělávacích zařízení, studijní stipendia, projekty v oblasti ochrany životního prostředí nebo nákup zařízení, které jim umožní zvýšit kvalitu a kvantitu jejich produkce.¨

Většina tradičních obchodníků nakupuje přes komoditní burzu a nikdy se s pěstiteli nepotká. Obchodníci ani neví, kdo danou surovinu vypěstoval, natož kolik za ni dostal zaplaceno. Zpracovatelské Fair Trade organizace však nakupují přímo od pěstitelských družstev, a dokáží jim tak spravedlivou odměnu poskytnout. Minimální výkupní ceny i výše prémií jsou veřejně přístupné na webových stránkách FLO. Jedná se však o stanovená minima, skutečně realizovaná cena může být vyšší, a obvykle také je. 

Dlouhodobým problémem Evropy, a Západu vůbec, jsou nízké výkupní ceny zemědělských komodit. Dotace a dovozní cla ještě více znemožňují přístup afrických, jihoamerických a jihoasijských farmářů na náš trh. Právě to by přitom dokázalo omezit hladomor třetího světa. Místo toho jsme se ale jako spotřebitelé stali závislými na otrocké práci druhých. Posvětili jsme ničení přírody a investujeme stále více vytvořeného bohatství na zahlazení škod, způsobených právě ekonomickým růstem. 

Opravdu jsou naším evropským cílem jen nízké spotřebitelské ceny bez ohledu na to, co znamenají? Slovy férového obchodu: „Jak je možné, že ten čaj stojí jen 30 Kč? Je to spravedlivá cena? Může z toho ten, kdo ho vyrobil, žít?“ Například cena kávy na burzách již od ledna 1999 prakticky neustále klesá a od poloviny roku 2000 už nepokrývá ani náklady na její pěstování. Zemědělci se proto snaží vypěstovat více, ač nekvalitní kávy. Další možností je nelegální pěstování koky či odchod z venkova do městských slumů. 

Tím, kdo má ale z nízkých cen kávy a její světové nadprodukce značný užitek, jsou velké zpracovatelské korporace. Od konce 80. let kontroluje trh s kávou prakticky jen pět velkých firem: Sara Lee (Douwe Egberts), Nestlé (Nescafé), Kraft Foods (Jacobs, Dadák), Tchibo (Jihlavanka) a Procter & Gamble (Folgers). Cena Fair Trade kávy však plně pokrývá výrobní náklady a umožňuje uspokojení základních potřeb pěstitelů a další rozvoj jejich komunit a družstev. 

Dle slov Věry Lukášové, která před 23 lety (v roce 1994) s konceptem Fair Trade v ČR začínala, si ani neuvědomujeme, jak bohatá země jsme: umíme číst, psát, počítat; když nás bolí hlava, jdeme do lékárny; když je hůř, voláme záchrannou službu; je úplně běžné chodit do školy a dále studovat. V rozvojových zemích nic z toho samozřejmé není. Fair Trade upozorňuje na nespravedlivé podmínky ve světě a připomíná, že je třeba starat se o ty znevýhodněné na okraji; v dnešním světě tedy o rozvojové země. Odměnou za nákup Fair Trade výrobků je nejen dobrý pocit z konzumace eticky vyrobených potravin a rozumné podpory chudých rodin v Africe, Latinské Americe či Asii, ale zákazník získá také kvalitní výrobek (většinou Bio) s garancí původu, který uspokojí i náročné zákazníky.